Pracuji jako řemeslník a součástí mého pracovního dne je i svačina. Taková normální bleskovka mezi snídaní a obědem, petka pití, čtyři rohlíky a vlašák, nebo dvacet deka salámu. Člověk by řel nákup na pět minut. To ovšem platí v krámku u Tondy nebo Marušky. Ale zkuste to v supermarketu plného dravých důchodců.
Ač sám mám "modrou" připadal jsem si jako v bojové zóně. Protože jsem považoval svůj nákup za malý, nezdržoval jsem se fasováním zbraně, nákupního košíku. Fatání chyba. Taktéž boty jsem si pořídil sice pohodlné, ale nevhodné. Nemají krytý kotník a hlavně achylovku. To je velmi důležité při čekání na obvykle jedinou pokladnu z několika, kde je nájezd na paty vozíkem nejčastější. Zkoušel jsem dávat pozor a stát bokem. Trefili mi vždy jen jednu nohu, ale o to více to bolelo.
Zóna před pokladnami má ale jisté kouzlo. Dotyčný než aby hledal jinou pokladnu se obvykle raději omluví, což v žádném případě nelze očekávat na prodejně, protože tam se dá splynout s davem. Taktéž je to občas zóna zdvořilostní, můžu říci, že jsem i zaznamenal podivné chování a to, když mne někdo s plným košem pustil před sebe. Ovšem ty pohledy ostatních... "zase se tu někdo předbíhá"
Nechci tady naříkat nad těmi všemi malými křivdami, všichni nějaké zažíváme denně, jen poslední situace mne opravdu naštvala a ač nejsem písmák, rozhodl jsem se založit si blog a přispět svou trochou do mlýna s vědomím, že zeměkoulí nepohnu, ale třeba si to někdo přečte a zamyslí se. I to stačí.
Naše společnost je tak zblbá všemi těmi novinkami, co nám usnadňují život, že můžeme být rychlý a ještě rychlejší. Pamatuju doby, kdy telefon neměl kde kdo a tak co se domluvilo to platilo. Né že deset minut před začátkem zazvoní mobil a na druhé straně drátu je v ten den věc potřetí změněna. Neříkám, že jsem vždy dochvilný. Nic méně do akademické čtvrthodiny se obvykle vejdu.
Naše společnost je hýčkána několika hledisky. Anonymitou davu, dávajícím nám pocit, že nás nechytí, zásadním omylem kdy svobodu si pleteme s arogancí, drzostí a bezohledností, sobeckostí, kdy naše zájmy končí naším vlastním prahem a našla by se i další.
V jistém úhlu pohledu jsem naivní, protože mi není hloupé kouknout se jestli dotyčný je skutečně opilý, nebo je mu jen blbě. Že neoplácím zlé a vždy mne mile pobaví úsměv dámy, když jí podržím dveře. Všiml jsem si, že je nás naivních více, poznáte nás podle úsměvu.
Bylo by fajn. Kdyby se to učily i naše děti. Jinak se obávám, že prožijí život rychle a zběsile a ani se na sebe nebudou umět usmát.
miki